Z pera našich hráček

Jako vždy, koncem dubna pasujeme hráčky, které budou příští sezonu patřit již věkově do starších kategorií, na "zkušenější". Vždy to bývá emotivní, někdy méně, někdy více. Letos se ve starších žákyních sešla mimořádná parta a tak se dalo čekat, že to "loučení" bude jiné, než jindy... A nepletli jsme se. Odcházející hráčky (do kadetek, resp. do kategorie U18) pro nás na posledním tréninku přichystaly nevšední atmosféru a když vystoupila kapitánka družstva Lucka "Luciáš" Richterová, že by něco chtěla říct, tušili jsme, že to bude něco mimořádné. No posuďte sami!

(přepis je doslovní a nic jsme na něm neupravili)

"Poprvé jsem vkročila na volejbalové hřiště. Bála jsem se. Co když to nebude takové, jaké jsem si vysnila? Co když mi to nepůjde? A co když mě nebudou mít rády?

Přivítal mě trenér. Někdo, o kom jsem hned věděla, že se na něj mohu spolehnout. Kdykoliv, a to úplně se vším. V tom momentě se všechny moje obavy okamžitě rozplynuly. Seznámil mě s kolektivem, skutečným týmem a učil mě základům. Za tu snahu mu sice opravdu děkuji, přesto to ale ne vždy šlo podle jeho představ. Tak například ta první neohrabaná podání, u kterých byste nedokázali říct, co se to vlastně pokouším udělat, nebo ty moje prsty nemotorně vytočené do všech světových stran. Spousta věcí mi nešla, u něj jsem ale vždy nalezla jen pochopení a podporu. Trpělivě mi věci opakoval a stále opakuje, až si musí říkat, jak je sakra možný, že to pořád dělám špatně…

Netrvalo dlouho a přestoupily k nám nové hráčky. Prvně jsem si říkala, že určitě dlouho potrvá, než se seznámíme a dáme se jako celek dohromady. S každým dalším tréninkem jsem si ale byla jistější. Jistější v tom, jak spolu komunikujeme. Jistější na hřišti. Jistější o tom, že jsme tým.

Každá malá chvíle strávená společně pro mě znamenala hrozně moc. Teď si vybavím třeba zběsilé sbírání míčů do koše jen proto, abychom nemusely klikovat, bezmyšlenkovité tancování před supermarketem, cesty na zaslouženou zmrzlinu po tréninku nebo třeba sundávání bačkor odněkud, kam lidská noha měsíce nevkročila, že jo Johny? J Myslím ty chvilky, kdy jsme se společně smály, radovaly se, pištěly, ječely, pobíhaly všude možně nebo třeba hlasitě fandily našemu Áčku. Všechno to jsou nezapomenutelné okamžiky, které si odnášíme s sebou. Spolu s nimi i mnoho modřin, proděravělých trik a proplakaných slz. To jsou ale jen drobné dílky skládanky, která tvoří něco nepopsatelného, neskutečného a nenapodobitelného. Všechno dohromady - každý jeden trénink, každý jeden trenér, každý jeden zápas a každá jedna hráčka - je jeden tým. Všichni na něm mají podíl, zanechali na něm svůj otisk a stopu, a na úplně všech záleží. Dohromady tvoříme komunitu, rodinu. Rodinu, o kterou je třeba se starat a pečovat o ni. To přesně se dělo, a to přesně vytvořilo prostředí, ze kterého se nám bude jen velmi těžko odcházet.

Budeme se vídat i nadále, ale přesto mi to, jak to bylo, bude chybět. Vím totiž, že si můžeme cokoliv říct, a vždycky najdeme oporu. Že se každá na každou můžeme spolehnout. Bude mi chybět ta radostná atmosféra, kterou jsem cítila úplně pokaždé. Ten pocit podpory, štěstí a volnosti…

Jednoduše řečeno, znamenáte pro mě holky neskutečně moc, všechny do jedné. Čas je ale neúprosný, a my se musíme na nějakou dobu rozloučit. Teď je řada na vás, máte to tady na starosti. Jsem na vás neskutečně pyšná a hrdá, Dokázaly jste toho hrozně moc, a pevně věřím, že toho dokážete ještě dvakrát tolik. Držte spolu. Přesně tak, jak jsme to dělaly do teď. Když totiž budete stát při sobě, zvládnete úplně všechno. Překonáte cokoliv a dostanete se až na vrchol.

A nemyslete si, že od nás máte pokoj. Budeme vás sledovat a držet vám pěsti. Koukejte to pořádně vymlátit!!! Budeme na vás čekat."

Děkujeme, Luci!

Komentáře